HISTORIE OBCE VRŠOVICE

Autor Kroniky české Václav Hájek z Libočan má Vršovice u Loun za místo původu rodu Vršovců. I když Hájkova domněnka nemá oporu v pramenech, je jisté, že rodový majetek příslušníků tohoto rodu byl ve 12. a 13.století značný a na velikém území mezi Prahou, Litoměřicemi, Louny a Žatcem. Svědčí o tom i značná obliba zdejší šlechty v erbovním znamení sekery, která byla podle tradice dána Vršovcům do znaku knížetem Bedřichem.

První zmínka o obci v historických písemných pramenech je z roku 1268. Tehdy král Přemysl Otakar II. postoupil pražskému biskupovi Janovi III. z Dražic ves Vršovice, před tím za trest odňatou vladykovi Něprovi Borutici. Téměř sto let byly Vršovice majetkem pražského biskupství. V roce 1331 Jan IV. z Dražic prodal Vršovice Zdeslavovi z Kyšic.

Do Bílé hory se zde vystřídalo několik vlastníků - 1367 Jan Koryto z Vršovic, jeho vnuk Jan, před rokem 1383 bratři Jan a Přech, 1389 Aleš ze Slavětína, 1396 Rydkéř z Polenska. V roce 1419 je ve Vršovicích poprvé připomínána tvrz. Potomci Rydkéře z Polenska vlastnili vršovické panství až do roku 1474. Pak tu byli Kolovratové, kteří prodali Vršovice Ofce z Miloňovic. V roce 1517 se do držení vsi dostal Václav Sokol z Mor. Jeho potomci zde byli vrchností až do roku 1589, kdy Jan mladší Sokol prodal vršovickou tvrz se dvorem a s příslušenstvím Jakubovi Zákosteleckému z Bílejova. Od něj v roce 1615 získal statek Prokop Dvořecký z Olbramovic. Jako účastník stavovského povstání v letech 1618 – 1620 byl 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze. Konfiskovaný majetek koupili v roce 1622 bratři Volf Ilburk a Vilém z Vřesovic. Po Volfově smrti musel jeho bratr Vilém pro dluhy prodat Vršovice Kateřině Benigně z Lobkowicz, manželce Viléma z Lobkowicz na Bílině. Ta věnovala Vršovice svému vnukovi Adamovi z Pappenheimu, který v roce 1647 zahynul v souboji a jeho vdova prodala statek v roce 1663 Sylvii Kateřině z Caretto-Millesimo, manželce Leopolda Viléma markraběte z Badenu (1626 - 1671). Dalším vlastníkem byl toho syn Leopold, který zemřel svobodný. Vše dědil Ludvík Vilém Jiří z Badenu (1702 - 1761), který se v roce 1721 oženil s Marií Annou hraběnkou ze Schwarzenbergu (1706 - 1755). Jeho nástupcem se stal mladší bratr August Vilém Jiří, který zemřel bezdětný v roce 1771 a veškerý majetek dědila Alžběta Augusta, dcera Ludvíka Viléma Jiřího Bádenského. Ta přenechala svá panství strýci Janovi knížeti ze Schwarzenbergu. Schwarzenbergové byli vrchností ve Vršovicích až do roku 1850.

 Pomník padlých v I. a II. světové válce

1. Světová válka naše spoluobčany zastihla nepřipravené a dezorientované. I když je to strašné, byly to zrovna naše regimenty 8. a 9. armádního sboru pražského a litoměřického, které byly mezi prvními, jenž odjely do Srbska.Náš okres patřil k 92. pěšímu pluku s bílými výložkami na límci kabátů, které brzy okrvavěly na frontě u Dávy a Driny.

Zprávy o úspěších na frontě zarážely, soukromé zprávy byly velice zabarvené. Vůdcové lidu se opatrně stulili do krytů a nechali národ na holičkách.To donutilo obyvatele bojovat proti válce každý sám za sebe vlastními prostředky.

Brzy však zmizely z obchodů nepotřebné věci a všechno se zdražilo a ani naše obec nebyla výjimkou. Moto tehdejších obchodníků bylo "kupujte, nebude". Naděje na rychlou válku se rychle rozplynula a válka se protáhla až na 4 roky - tzv. zákopová válka.

V průběhu války začíná být v našich končinách všeho nedostatek, a tak začínají být potraviny na příděl. Našim spoluobčanům zbyly jen pouhé motlitby, které byly vyslyšeny až 28. října 1918. To je jistě krásné, ale tato radost vydržela obyvatelům „pouze jen“ do roku 1939.

Na bolest, kterou nám tato válka přinesla, vzpomíná pomník pro oběti 1. a 2. světové války na naší návsi.

Z naší vesnice padli v 1. světové válce válce:

• Ervín Blažek
• František Hlinka
• Emil Sýkora
• Emil Somol
• Alois Student
• Josef Těšínský

Z naší vesnice padli v 2. světové válce válce:

• Ladislav Maxa

KNIHA zmiňující Vršovice

PhDr. Jan Kilián: Povstalci a odsouzenci – osudy 27 obětí staroměstské exekuce

Recenze knihy od Stanislava Vaňka

            Kat Jan Mydlář popravil 21. června 1621 dvacet sedm mužů - smrt tří pánů, deseti rytířů a sedmnácti měšťanů na Staroměstském náměstí v Praze byla důsledkem prohraného stavovského povstání a zároveň důrazným varováním nekatolíkům ze strany českého krále Ferdinanda II. Události vymezené defenestrací provedenou 23. května 1618 a bitvou na Bílé Hoře, ke které došlo 8. listopadu 1620 i rozsudek nad rebely, byly pro současníky mementem. Pro jejich potomky znamenaly dějinné trauma, posléze se staly předmětem dějezpytného bádání historiků, námětem literárních děl i rozhlasové, televizní a filmové tvorby. Tzv. druhý život popravených se neodvíjel stejně. Několik mediálně proslulých - Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jan Jesenius - se „dočkalo“ mnoha odborných studií a knižních monografií. O většině potrestaných však dosud bylo známo málo informací. Tato skutečnost již neplatí, neboť byla vydána publikace s názvem Povstalci a odsouzenci – osudy 27 obětí staroměstské exekuce.

            PhDr. Jan Kilián nejprve zasazuje dobové události do zemského a evropského kontextu. Posléze, dle pořadí v jakém byli odsouzení postupně povoláni k výkonu exekuce, pojednává v jednotlivých textových medailonech o jejich rodových i rodinných kořenech, kariéře, majetkových poměrech a politické angažovanosti v době před povstáním i během průběhu vzpoury. Analyzuje soudní proces a popisuje závěrečné chvíle pozemského bytí odsouzených, jakož i životní peripetie jejich blízkých v pobělohorských časech. Publikuje informace, jejichž pomocí lze uvažovat nad některými dosud tradovanými mýty a zároveň posuzovat nově přezkoumané reálie. Např. v souvislosti s vykonáním trestu na Prokopu Dvořeckém z Olbramovic nabízí námět ke kritickému zamyšlení – Dvořecký dle dobového svědectví údajně odešel směrem k přihlížejícím a jednomu z nich měl podat pamětní korunovační minci krále Fridricha Falckého. Popravčí lešení však bylo obklopeno vojáky Valdštejnova pluku, kteří měli zamezit jakýmkoliv verbálním i teatrálním projevům odsouzených… V biogramu věnovaném Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic lze v souvislosti s dokázanou nepřítomností (dříve tradovaný opak) Albrechta z Valdštejna při Harantově zatčení na hradě Pecka, ocenit absenci zmínky o spíše historické anekdotě o ulétnuvším klobouku a s tím spojeného citátu, který měl zaznít vůči pozdějšímu generalissimovi císařských vojsk. Autor se také nesnaží spekulativně vyplnit torzovitost archivních pramenů a kapitoly o nejméně mediálně známých z dvaceti sedmi „českých pánů“ ponechává v nevelkém rozsahu, byť plně kompaktní. Přínosná je Kiliánova částečná polemika s PhDr. Josefem Petráněm autorem knihy Staroměstská exekuce (aktualizovaně vydána v letech 1972, 1985 a 1996). Zásluhou důkladného studia mnoha archivních fondů nově vykládá některé jeho dříve zdánlivě nezpochybnitelné závěry, které nyní nabývají odlišnou společenskou a sociální konotaci – týkají se např. výše dosaženého věku Kašpara Kaplíře ze Sulevic a Jindřicha Otty z Losu. Zároveň však svému kolegovi vzdává úctu. Publikace obou historiků jsou mimořádné, přestože časový odstup od jejich napsání (několik desítek let) dokazuje posouvání hranice možností a výsledků badatelství.

            Text knihy je doplněn obsáhlým souborem poznámek, množstvím černobílých a barevných fotografií významných uměleckých děl, aktuální podoby hradních a zámeckých sídel i měšťanských domů jejich popravených vlastníků. Závěr hlavní části publikace tvoří celkový přehled exekuovaných. Z údajů tabulky je patrné, že za vzpouru zaplatilo životem dvacet sedm společensky, ekonomicky, etnicky, sociálně i lidsky odlišných mužů, které ve zlomový okamžik, s výjimkou jednoho, spojovala nekatolická víra. Všichni spíše byli plnoprávnými obyvateli zemí Koruny české než „českými pány“ a PhDr. Jan Kilián ve své knize předkládá precizní přehled jejich životních příběhů a osudů pohledem doby, ve které se popsané události odehrály … Vždyť jeho kniha může rozhodnout o definitivním překonání údajného pobělohorského traumatu.